Ztuhnutí není totéž co zamrznutí

Úlek (Startle response)

Startle response je rychlá, reflexivní reakce na náhlý nebo nečekaný podnět. Projevuje se krátkodobou svalovou kontrakcí (cuknutím, mrknutím, nadechnutím) a zaměřením pozornosti na to, co se právě stalo. Nervový systém v této fázi řeší „co se stalo“, teprve následně hodnotí, zda jde o hrozbu. Po odeznění úleku zůstává pohyb i hlas obvykle dostupný, tyto reakce však mohou být opožděné nebo dočasně omezené.

Při úleku má člověk:

1. reakci, která proběhne bez vašeho rozhodnutí,
2. automatickou odpověď těla,
3. reakci trvající milisekundy až sekundy.

Příklad úleku:

Jdete po ulici a někdo kolem vás ve spěchu projde a trochu do vás strčí. Případně okomentuje, ať uhnete zvýšeným hlasem. V takovou chvíli se může stát, že s sebou cuknete nebo ztuhnete a ztratíte plynulou řeč. Zaskočí vás to, protože se stalo něco, co nebylo ve vašem plánu.

V první vteřině se zastavíte, tělo se napne a mozek řeší, co se právě stalo. Organismus reaguje na náhlý podnět, nikoli na vyhodnocenou hrozbu. Po úleku můžete například reagovat verbálně, odstupem nebo odchodem, ne vždy je to však možné.

Ztuhnutí (Attentive freeze)

Ztuhnutí (attentive freeze) je krátkodobé snížení pohybu doprovázené zvýšenou pozorností. Slouží ke sběru informací o potenciální hrozbě před rozhodnutím o další akci. Není tak dramatické jako zamrznutí ve formě tonické imobility a akce při něm zůstává dostupná. (Livermore et al., 2021).

Při ztuhnutí dochází:

1. ke snížení pohybu (máte omezenou spontánní aktivitu),
2. ke zvýšené pozornosti (více vnímáte okolí),
3. k zaměření pozornosti na zdroj podnětu (sledujete zdroj hrozby).

Organismus dočasně omezuje pohyb, aby mohl lépe vyhodnotit situaci před tím, než přejde ke komunikaci, obraně nebo útěku.

Příklad ztuhnutí:

Jdete po ulici a jiný člověk nebo událost vás překvapí. Na několik sekund se zastavíte a sledujete druhou osobu nebo okolí. Pohyb se omezí, hlas může být opožděný, ale není zablokovaný. Mozek ve fázi ztuhnutí sbírá informace o potenciální hrozbě. Například: Je někdo agresivní? Hrozí útok či nebezpečí? Mám zasáhnout (promluvit, odejít, pomoci).

Toto obranné ztuhnutí slouží ke zvýšení pozornosti a zpracování situace před rozhodnutím o dalším konání. Můžete reagovat například verbálním povelem, odstupem nebo odchodem.

Zamrznutí (Tonic immobility)

Zamrznutí je obranná reakce, ke které může nervový systém přejít ve chvíli, kdy je pohyb vyhodnocen jako příliš rizikový nebo neúčinný. Označuje stav známý jako tonická imobilita (tonic immobility), jehož výsledkem je dočasné znehybnění těla. Jde o reakci na hrozbu, která se vyznačuje fyzickou nehybností a svalovou ztuhlostí tváří v tvář extrémnímu strachu a nevyhnutelnosti. (Kozlowska et al., 2015).

Zamrznutí se může projevovat například takto:

1. máte omezený nebo zablokovaný pohyb,
2. nemůžete mluvit nebo jen velmi tiše,
3. máte zúžené vnímání (snížené zorné pole),
4. můžete mít pocit, jako by se čas zastavil,
5. může se objevit pocit odpojení od těla.

Tento jev je dobře zdokumentován u zvířat. Obvykle se projevuje jako tonická imobilita, například ve formě thanatózy (předstírání smrti). Jde o reflexní, nechtěnou reakci nervového systému. U zvířat může imobilita snížit další manipulaci s kořistí. U lidí je přesná adaptivní funkce této reakce předmětem výzkumu.

Obrana nemusí znamenat znehybnění

Při akutním ohrožení nervový systém „přepíná“ mezi imobilizační a mobilizační reakcí. Imobilizační strategií je například zamrznutí (tonic immobility), mobilizační reakcí je boj–útěk. Pokud je však obranná reakce organismu příliš silná a člověk nedokáže účinně reagovat, může dojít k panické atace nebo přetrvávajícímu stavu poplachu.

Při zamrznutí dochází ke snížení pohybu a dočasné imobilitě. V panice nebo přetrvávajícím poplachu je motorika dostupná, ale organismus zůstává ve vysoké aktivaci, aniž by dokázal účinně reagovat. (Více o panice a sympatickém alarmu brzy v samostatném článku.)

Závěr

Obranné reakce popsané v tomto článku jsou automatické a nedobrovolné. U jednotlivých lidí se mohou lišit, a to i v průběhu, a nelze je spolehlivě ovládat vůlí. To, jak člověk v ohrožení reaguje, proto není otázkou rozhodnutí nebo „silné vůle“, ale aktuální reakce nervového systému.

Informace v tomto článku slouží k orientaci v problematice obranných reakcí nervového systému a nenahrazují odbornou diagnostiku ani individuální péči.

Autor: Lucie Hron